8. 2/2 Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

16. dubna 2010 v 15:21 | LuciQ |  >>Jedině On<<
Táááák, a poslední díl!!!tramtadááá! XD Doufám, že se bude líbit, a omluvám se za to, že je to tak krátké..také se omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat..^^ njn... xD..co se mnou naděláte XD...



Procházela jsem se večerním městečkem. Padal sníh, pode mnou led, na kterém jsem několikrát málem uklouzla. Změnila jsem směr k Albertu. Před několika minutami mi mamka volala. Prosila mě, abych došla do obchodu. Opět. Na tváři mi pohrával úsměv. Ruce v kapsách. Rozhlížela jsem se všude možně. Někdy mi ta zima lezla na nervy a těšila jsem se na léto, ale tyhle večerní procházky mi budou chybět.
Odvrátila jsem své oči od okolí a podívala se před sebe. Buch. Zarazila jsem se. Buch. To snad...nemůže..být...buch....pravda. Jedna slza....kap....druhá slza..kap. Slzy se mi hrnuly do očí jako potopa. Ten pohled..trhalo mi to srdce...jak..jak mi to mohl udělat?! Ten pohled byl příšerný..on..líbal se s jinou dívkou..on..mě podvedl... Nevěděla jsem, co bylo dál. Otočila se a s brekem běžela pryč.
"Karol! Počkej!" slyšela jsem za sebou. Poslechnout ho mě ani nenapadlo. Ale zpomalit jsem mohla..bohužel, co se stalo, stalo se. Spadla jsem. Na kolena. Palčivou bolest jsme cítila jen v koleni. Další věci, jsem vnímala jen koutkem oka. Ucítila jsem něčí teplé ruce. Jak mě objímají...a pak mě berou do náruče. Slyšela jsem jeho přerývavý dech. Pomalu jsem k sobě začala docházet. Z bundy mi vytáhl klíče. Doběhl k našemu vchodu a otevřel ho. Vyběhl schody, přivolal výtah a najednou jsme se ocitli v mém pokoji. Najednou jsem si však vzpomněla. Na ten pocit. Na vztek. Na zlobu.
"T-ty," slzy se mi opět draly do očí.
"Jak jsi mi to mohl udělat!" zoufale jsme vykřikla.
"Klid, Karol, nerozčiluj se," objal mě.
"Pusť mě." Zloba v mém hlase byla dost slyšet.
"Karol, já..ta holka mě přepadla. Já vážně za nic nemůžu," omlouval se a do toho mi ošetřoval koleno. Bolest v srdci zastínila bolest fyzickou.
"No jistě," ušklíbla jsem se.
"Karol," vyslovil zoufale. Nechtělo se mi mu věřit. věděla jsem to. Člověk jako on se nemění. Na ránu mi dal náplast. Zvedla jsem se a chtěla odejít. Chytil mě však za ruku a stáhl do jeho obětí. "Prosím," hlavu mi položil na rameno.
Možná jsem chtěla.... "Ne," řekla jsem přesto.
"Karol, prosím! Miluji tě."
"Na to si měl myslet dřív," řekla jsem tvrdě. Sama jsem se divila kde se to ve mně vzalo. Popadl mě do náruče a posadil do klína. Jakmile jsem chtěla něco namítnout, políbil mě.
"Miluji tě a ty to víš," zašeptal a opět mě políbil. Nemohla jsem. Prostě nemohla..mu vzdorovat. Udivuje mě, jak si mě tenhle kluk dokázal omotat kolem prstu. A tak..jsem mu opět odpustila. I když ono vlastně nebylo co..jestli jeho tvrzení bylo pravdivé. Jo, někdy je smála, mít krásné, oblíbené kluky. Ale já si myslím, že s tím dokážu žít. Miluji ho..on miluje mě..snad. Ne snad! Já to přece vím! Určitě. Naučila jsem se mu věřit. Už ano...teď už vím, že...
...Jedině on....si mě omotal kolem prstu.
...Jedině on....si zaslouží mou lásku.
...Jedině on....si zaslouží mou důvěru.
...Jedině on....je zcela můj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbila se vám tato povídka?

Ano
Ne

Komentáře

1 Iw Y. Iw Y. | Web | 18. dubna 2010 v 14:38 | Reagovat

Myslím,že to skončilo úplne krásne ^^
Najprv ten úvod,sneh vytvára nádhernú romantickú atmosféru ^^
Karol na ten "podraz" nezabudne,určite ju budú spomienky prenasledovať až do konca života,ale práve preto,aký spád to nabralo,bude rada :)
Láska je krásna,no :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama