1. Silvestr

10. ledna 2010 v 16:00 | LuciQ |  >>Jedině On<<
Tak je tu ta 1. kapitola...molouvám se, že je tak dlouhá, ale některým to vyhovuje..a těm co ne tak se omlouvám, ale chtěla jsem to všechno vecpat do jedné kapitoli...tato povídka bude normální, žádní duchové ani nadpřirozené bytosti..zjistila jsem že se mi to píše nejlíp a baví mě toXDD...omlouvám se za hrubky, ty snad přežijete a sama doufám, ž jich tam moc neni (nekoukejte se na pravopis XD já a pravopis...věční nepřátelé XD)...a k těm dalším i téhle kapitole...Nedivte se, já nemůžu za to, že rychleji vyspívám. Jo tuhle větu berte jak chcete, vážně nebo z legrace, já už ani newim co píšu XDD...zase sem měla sprite víte XDD no nic, tak ať se líbí x)) a budu ráda za každý komentář




To nestačí. Už mi to nestačí. Jen psát…Já to chci i prožívat. Tu lásku. To o čem píši. Takhle by to dál nešlo. Být zavřená ve svém pokoji a jen snít. O klukovi, kterého nikdy mít nebudu. Měla bych to vzdát. Ale to si říkám už dlouho: Měla bych to vzdát. Vzdát a zapomenout. Tři roky, od sebe máme. A vždyť už jsem ho dlouho neviděla. Naposledy, když jsem byla v 7. třídě. To jsem byla tak naivní. A teď? Změnila jsem se. Spíše se ze mě stal pesimista. No..to zase lžu, ale někdy mi ta optimistická stránka chybí. Chtěla bych ho opět vidět. Jen vidět. Určitě se hodně změnil. Měnil se každý rok. Už musel dospět. Už to nemusí být ten malý 15-ti letý kluk, který myslí jen na jednu věc. Asi si všichni usmyslíte jakou. Teď je mu 18. Hm…..fajn. Měla bych se o to pokusit. Vzdát to a zapomenout na něj. Ale co mám vzdát? Vždyť já vlastně také nic nedělám. Jen ležím a píši. Že bych pro to také něco udělala? Ne. Ani bych si ho nezasloužila. Fajn. Pro dnešek končím s mučením mé hlavy.
Zavřela jsem můj oblíbený sešit a přešla do kuchyně.
"Mami, co bude k večeři?"
"Co nám uvaříš?" Přemýšlela jsem. Je ten Silvestr tak něco jednoduchého.
"Fajn. Co třeba Volský oko a vepřové maso?"
"Dobře," kývla a já se dala do přípravy jídla. Místo volského oka jsem si dala chleba….nemám ráda vajíčka.
Jakmile jsem dojedla mnou uvařenou minivečeři, svou návštěvou jsem obdařila záchod. Ne to ignorujte. Vlastně jsem zamířila do pokojíku, přesněji počítači, který vždy hledám u okna. Probudila jsem ho z poklidného spánku a pádila na internet. Prošla jsem všechny oblíbené stránky..nic. Nic nepřibylo….a to je Silvestr! Otočila jsem se čelem k oknu a dívala se na ohňostroj. Kolik vlastně je? Už 20:30….Dál jsem neměla čas přemýšlet, protože někdo zazvonil.
"Ano?"
"Je tam Karol?" ozvalo se z druhé strany - ze zdola.
"Jo, to jsem já," vysvětlila jsem.
-Chvilka mlčení-
"Karol?! Promiň, já jsem tě nepoznal! Když já jsem tě tak dlouho neslyšel! To jsem já, David!" Překvapením jsem nemluvila. David? Jaký? Snažila jsem si vzpomenout. A pak mi to došlo. Jak jsem na něj mohla zapomenout? Já jsem blbá. Takhle jsem si nadávala minutu až se opět ozval.
"Jsi tam ještě?"
"Eh, jo," probrala jsem se. "Co tu děláš?" zeptala jsem se ho po chvíli.
"No přijel jsem na návštěvu. Je Silvestr tak se mi zachtělo vidět xichty známých," vysvětlil. Představovala jsem si jeho úšklebek. Úplně jsem ho před sebou viděla. Musela jsem se také usmát. "Půjdeš s námi ven?" S námi?
"S kým?"
"Se mnou, s Dominikem, Martinou a ještě jedním kámošem, kterého asi neznáš," odpoví. Kámošem? Kterého neznám? Hm.. Martinou, to by mi možná rodiče dovolili.
"Dobře, moment," zahuhňám do telefonu a obrátím se na rodiče. "Mami, můžu jít ven? Bude tam i Martina."
"Martina? Páni tu jsme dlouho neviděli. Dobře běž."
"Díky. V kolik mám být doma?"
"To je jedno…teda úplně ne, do 3. hodin bys tam být nemusela. Ale něco málo po půlnoci," říkala mi, když jsem na sebe soukala teplé oblečení.
"Dobře, díky," vzala jsem si mobil, nazula mé "bílé" kozačky a vyrazila. Po schodech jsem šla pomalu, i když jsem měla tendenci letět jako blázen a skočit Davidovi do náruče. Dlouho jsem ho neviděla, ale počítám s tím, že se vůbec nezměnil. Dominika jsem také dlouho neviděla, a to chodím k docela často. No, naposledy jsem tam byla před 3 týdny. Asi je pořád někde venku s kámošem. Kámošem. Dříve na základce, se kamarádil s Matějem. Bože, měla bych ho vyhnat z hlavy.
Jakmile jsem otevřela dveře, ozval se Davidům hlas: "Karol!" Já ho však nevnímala. První koho čeho jsem si všimla byly krásné zelené oči. Podívala jsem se na tvář…toho neznám..kdo je to? Jakoby mi David četl mé myšlenky, nás představil: "Karol, tohle je Kuba, Kubo, tohle je ta slavná Karol, neboli Karolína," představil nás a to velmi rychle.
"A to je zajímavější víc než já, že ses na něj pořád tak dívala?" zeptal se s výčitkou v hlasem a hned mě odtáhl stranou. Nedal nám ani šanci si podat ruku. Trochu jsem se začervenala.
"Tak promiň," usmála jsem se na něj a objala ho. David mi ještě vlepil pusu na tvář.
"Ach, ty si vyrostla," pronesl. "A jak ses nám to vyvinula..i když vyvinutá jsi byla i před tím," dodal.
"Jak můžeš vidět, že jsem víc vyvinutá, když mám bundu?" nechápavě se ho zeptám. On jen pokrčí rameny a opět mě obejme. Mávnu nad tím rukou a víc se tím nezabývám. David je David.
"Ahoj," pozdraví Dominik a obejme mě. "Dlouho jsme se neviděli," usměje se.
"To jo," kývnu a úsměv mu oplatím. Co se to s ním stalo? On se opravdu hodně změnil. Už není ten nafoukaný puberťáček, který si myslí, že je král světa. Vlastně, který patří mezi králi světa, ještě s Matějem a tou jejich partou.
"Ahoj," ozval se hlas i Martiny a poté jsem se ocitla v jejím objetí.
"Ahoj," usmála jsem se a pevně ji stiskla. V době Vánoc byla na horách a na stejnou střední stejně nechodíme. Ona chodí na uměleckou, já na veřejnoprávní. "Páni, ty jsi se celá změnila!" dívala jsem se na ní jak kdyby spadla z višně. Byla opravdu jiná. Jiná barva vlasů, jiný účes a chování také. Sice jsem jí viděla zatím jen 2 minuty, ale na své bývalé nejlepší kamarádce to poznám. Jak se někdo za 3 týdny může změnit?
"Ty taky," usměje se s radostí v hlase. Jo, má pravdu. Já se také změnila. Vlasy…barva, ale ta se mi změnila sama. Hm, co se to děje? Žádné Dominikovi pitomé narážky na jeho ještě pitomější sestru? Co se to s ním stalo? Je to tím, že dospěl, nebo tím, že se tu něco děje? Něco, co se nazývá incest? Teď to ale nehodlám řešit. Chci si užít chvilku se svými přáteli.
"Tak povídej, jak ses měla celý ten rok?" ozval se vedle mě hlas Davida a vzápětí mě vzal kolem pasu.
"Strašně. Víš, strašně se mi po vás stýskalo. Hlavně po tobě, prostě sem na tebe nemohla zapomenout. Celý den jsem tě měla v mysli," pronesla jsem trochu ironickým hlasem. Ne, že bych na něj úplně zapomněla, ale někdy někdo někomu vypadne z hlavy. Ovšem já vím o jednom člověku, který v mé hlavě bude navždy.
"Jo, já jsem na tom byl podobně," vyplázne jazyk a všichni se zasmějeme. "Jak si na mě vůbec mohla zapomenout?" zlobí se po chvíli.
"To byl jen ten chvilkový výpadek," uklidňuji ho.
"Ale o Martině jsi ani nezaváhala," našpulil rty.
"Tak se nezblázni," usměji se na něj. "Žárlíš nebo co?"
"Jo," přizná jen tak.
"Někdy se chováš jako by jsi byl mladší než já. A to nejsi. Jsi o 2 roky starší," připomenu mu. David jen pokrčí rameny a dál se mě ptá na další otázky. Ovšem zanedlouho mě nechal jít a bavil se s Martinou a Dominikem. Já se přesunula dozadu za Kubou.
"Ahoj," pobaveně se usmál a potřásli jsme si rukama.
"Ahoj," usměv mu oplatím a tiše se zasmějeme.
"Tobě je vážně 15?" zeptal se nevěřícně. Jen kývnu. "Páni. Ale vůbec na to nevypadáš," zazubí se.
"Nejsi první kdo mi to řekl," opět se na něj usměji a zadívám se do jeho očí. "A kolik je vlastně tobě?" snažila jsem se přerušit to trapné ticho, ovšem dívat se mu do očí jsem nepřestala.
"Osmnáct," odpověděl s úsměvem.
Vykulila jsem oči. Osmnáct!? Páni. Ale pravda, vypadal ze všech nejrozumněji.
"Překvapená?" zazubil se.
"Ani ne," přiznám. "Vypadal si ze všech nejrozumněji," vylíčím mu svoje mínění nahlas.
Kuba byl velice hezký. I přes bundu jsem věděla, že bude mít vypracované tělo. Byl asi o hlavu a půl větší než já, měl krásný úsměv a pronikavě zelené oči. Ani se nedivím, kdybych zjistila, že má holku. Musí po něm letět celá škola.
"Máš nějakého kluka?" zeptá se náhle. Překvapeně se na něj zadívám. Proč by to chtěl vědět? On? Sny, že by o mě mohl mít zájem kluk jako je on, jsem dávno hodila za hlavu. Většinou se mnou chtěli chodit samí blbci.
"Ne," zavrtím hlavou a sklopím ji.
"Vážně?" řekne překvapeně. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Samozřejmě nechápavě. "Jak taková úžasná a krásná dívka může být sama?" Cože!? Tak tohle mně dostalo. On o mě řekl, že jsem krásná a úžasná? Páni! No co, ale nedělej si žádné naděje Karolíno.
Usměji se. "Neřekla bych, že jsem úžasná a krásná. Navíc jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se milým tónem. "Znáš mě ani ne 5 minut, a je tma, takže mi do tváře moc vidět nemůžeš.
Cítila jsem jak se usmál. "Prostě to vím. Skvěle se s tebou povídá, i když jsi o 3 roky mladší. To je co říct," zasmáli jsme se. "A i když je tma, vidím tě," stále se usmíval a já cítila jak rudnu.
Kuba se zasmál. "A tohle taky. To jsi vážně tak rozpačitá? Já myslel, že ti komplimenty skládají kluci každý den" prohlásil a začal se řehtat.
"Jak to můžeš vidět?!" začala jsem se smát s ním a hodila po něm sněhovou kouli. Samozřejmě, že mě pak pěkně zábly ruce.
"No počkej!" vykřikl s úsměvem na rtech a už na mě letěla sněhová koule. V tu chvíli začala nemilosrdná koulovaná. Po chvilce jsem to tajně vzdala a stáhla se do ústraní. Pozorovala jsem Martinu s Dominikem. Vždycky se neměli rádi, koule po sobě házeli se vší nenávistí…a teď? Smějí se u toho a takové rány nedávají. Spíše na sebe skákají a povalují se na zem. Vážně mám pocit, že mezi nimi něco je. Něco víc než "sourozenecká láska".
"Na co se díváš?" ozval se vedle mě Kuba. Otočím se na něj podívám se do očí. Hned ovšem uhnu.
"Na Martinu a Dominika. Nikdy si nebyli tak blízcí. Zdá se mi, že mezi nimi něco je."
"Já je moc neznám, ale s Dominikem chodím 2 roky na střední. I když se s ním moc nebavím, někdy s ním popovídám. Když má někdo keci na jeho sestru, nezná se. Má tendenci ji pořád chránit. Také mi to přijde zvláštní, i když u mnohých sourozenců to je normální. Ale podle toho co jsem teď od tebe slyšel," řekl mi. Jen jsem kývla hlavou a dál se dívala.
Po koulované se přešlo k ohňostroji. David s Dominikem to málem nestihli a raději si nepředstavuji jak by dopadli, ovšem zábava to byla velká. A pak přišlo počítání. Nevím kde se to vzalo, ale kluci najednou vylovili Big Shocki a hodily je všem. I pro mě měli. Asi se mnou počítali. Všichni jsme si popřáli krásný nový rok a tak dále. Dali jsme si polibky na tvář. Teda kromě Davida, ten se na mě přisál až se mi zamotala hlava. Nezapomněl se zazubit. A pak u Kubi. Nezapomněli jsme se podívat do očí. Jakoby to byl nějaký náš rituál.
Jo to ticho bylo trapný, ale dalo se to vydržet.
"Nechcete jít do sport baru?" zeptal se náhle Dominik. Všichni odsouhlasili a tak jsme tedy vyrazili si zatančit do nedalekého baru. Cestou jsem si povídala s Martinou. Povídali jsme si o všem možném a pak jsem stočila téma na ona a Dominik. Nejdříve chtěla rozhovor stočit jinam, ale já jí to nedovolila. Tu tvrdohlavost jsem chytla od ní.
"Marti, neskrývej to přede mnou. Já to poznám. Znala jsem tě stejně tak jako sebe."
"Ale sebe si taky moc neznala," namítne. Má pravdu. Nikdy jsem nevěděla co chci, byla jsem nerozhodná, ale v nějakých věcech jsem rozhodně jasno měla.
"Tak tě znám stejně jako své boty," opravím se.
"Ale teď ne. Změnila jsem se."
"No právě. Jak se člověk může za 3 týdny změnit? Za ty 3 týdny co jsi byla na horách? Sama s rodičem? Rodiče popíjeli někde v baru zatímco ty a Dominik jste byli sami v pokoji. Já vím, že se mezi vámi něco stalo," naléhala jsem na ní. Fajn, byla jsem možná moc rychlá, ale já už jsem prostě taková. Upřímná, všechno říkám na rovinu. No teda, až na vyznání. Od toho se držím vždy 5 metrů dál.
Martina jen kývla. "Máš pravdu," přiznala po chvíli.
"Ale to se nestalo až na horách. Chovala si se jinak už v posledním roce na základce. Když tě urážel a zesměšňoval, vždy jsi najednou přidala do kroku a nekroutila očima jako vždycky."
"To jsi mě vážně tak znala?" zakroutila nevěřícně hlavou. Já se jen zasmála. "Jo máš pravdu. Už v té době jsem do něj byla zamilovaná a on to moc dobře věděl. Vždycky doma, když rodiče byli pryč mě objal a utěšoval mě. Do toho se omlouval a říkal, že se tak musí chovat, pro naše dobro," vysvětlovala. Kretén. Pro naše dobro. Spíš pro jeho. Aby se mu kluci nevysmívali. A ještě jí to takhle řekne. Ale ono jí to stejně ani nenapadlo.
"A on? Měl tě taky rád už v tu dobu?"
Martina jen mlčky kývla. "Na horách jsme to nevydrželi," pověděla mi. Ale nechápala jsem jak to myslí.
"Snad jste se spolu nevys…"
"Blázníš?!" přerušila mě. "Ještě stále jsem panna." Oddychla jsem si. "Spali jsme spolu v jedné posteli, i když opravdu nechápu proč nám rodiče dali jeden pokoj kde je jedna manželská postel, když jsme se doma k sobě chovali tak vzdáleně." Ušklíbla jsem se.
"Třeba chtěli, aby jste se sblížili," napadlo mě.
"Asi jo. No a tak jsme přistoupili k něčemu jinému než jen dívání se na sebe a tajně se držet za ruce. Ani nevíš jak krásně líbá, má…."
"Dobrý, dobrý, dobrý. Víc mi prozrazovat nemusíš," zastavila jsem jí dřív, než mi stačila vyložit všechny detaily. Pak jsme se obě zasmáli.
Jakmile jsme vešli do teplé místnosti sedli jsme si k poslednímu volnému stolu, naštěstí přesně pro nás.
"Co si dáte?" zeptá se nás David.
"Já si dám sprite."
"Já to co Karol," přidá se ke mně Martina.
"No tak holky, vždyť je Silvestr," zkouší nás přemlouvat.
"Zapomeň," nedám se.
"Tak fajn. Já si taky dám…asi colu," přidá se Dominik.
"Já pivo."
"Dobře," kývne David a jde objednat. Za pár minut k nám přijde číšník se 2 sprity, 2 pivy a jednou kolou. Dominik s Martinou se přidají k tancujícím lidí uprostřed a Davida předběhne Kuba, který si mně také vede doprostřed parketu. Chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě. Jeho tělo bylo tak teplé. A já nevím proč, ale červenala jsem se. Ale bylo mi příjemné. Moje mínění, že má svaly bylo správné. Ruce jsem mu obmotala jen tak tak kolem krku a hlavu opřela o jeho svalnatou hruď.
"Zjistila jsi něco?" zeptal se. Jen jsem kývla. "A ano?" Opět jsem kývla. Nechtělo se mi mluvit. "Já to věděl," usmál se. "Jo," také jsem se usmála.
"Ale chudáci. Narodili se se stejnou krví, ještě k tomu jako sourozenci," vzdychla jsem.
"To jo," taktéž přikývl. Dál jsme nepromluvili ani slovo. Vychutnávali jsme si přítomnost jeden druhého.
Po Kubovi si se mnou zatancoval David, který si mě k sobě přitiskl hodně, až mě málem rozmačkal.
Po něm Dominik, se kterým jsem se bavila o něj a Martině.
"Už ti to řekla?" zeptal se.
"Jo."
"A co přesně ti řekla?"
"Že…na těch horách jste se sblížili," nevěděla jsem co mu říct, i když jsem mu toho mohla říct hodně.
"Jo," zašeptal. "Nemáme to jednoduchý," vzdychl.
"To ne," přidala jsem se.
"Když vy se všichni tak máte. Ty, Kuba, Matěj…Máte to tak jednoduché a nic neděláte. Jen tiše stojíte v rohu a čekáte kdo udělá první krok místo toho, aby jste si to řekli upřímně do očí a to co nejrychleji."
"Proč si zmínil i Matěje?" vyřkla jsem jeho jméno. A do toho jsem polkla. Zrovna teď jsem si na něj vzpomenout nechtěla.
"Byl do tebe zamilovaný. A měl to tak jednoduché. Nic neudělal. On se opravdu styděl. Před tebou. Před jinými holkami…dělala všechno, jen před tebou se vždy chtěl ukázat v tom nejlepším světle."
"Cože?"
"Slyším dobře," ušklíbl se.
"Nemožný," zavrtěla jsem hlavou. On, že byl do mě zamilovaný? Blbost. A jak velká.
"Věř si čemu chceš, můžeš se ho zeptat sama."
"A jak asi," krev se mi nahrnula do tváře. Že by vztekem?
"Nějak. Určitě budeš mít možnost," řekl to s takovou jistotou, že jsem si na chvíli myslela, že je jasnovidec. Poslední tanec jsem věnovala opět Kubovi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Naoko Aimi Naoko Aimi | Web | 10. ledna 2010 v 17:24 | Reagovat

DDalšíííí :-D Skvělá povídka  :-)

2 Iw o(^__^)o Iw o(^__^)o | Web | 11. ledna 2010 v 16:01 | Reagovat

Ak ti mám povedať pravdu,mňa bavia takmer všetky druhy poviedok :)
Ale najlepšie sa mi píšu také...nadprirodzené,ale čítať dokážem všetko ^^
Je to...skvelé ^^ Tak bežné,ale pritom niečím poriadne zaujímavé ^^
Mám len jednu otázku,sport bar...to je čo?:D S takým pojmom som sa ešte nestretla :D

3 Yuki-chan...Sbé Yuki-chan...Sbé | Web | 11. ledna 2010 v 17:45 | Reagovat

peknee...^^

4 nereknu♥SB♥ nereknu♥SB♥ | Web | 11. ledna 2010 v 23:23 | Reagovat

Chceš být něco vzláštního?
Sežeň si Blog s Chatem, dokud to jde!
http://wp.jvales.net/

Jedná se o novou blogchatovou službu, co nabízí nejlepší blogový system a nejlepší chatový system na světě!
A to zdarma!
Trochu to trvá si zvyknout na nový ovládací panel, ale system je pořádně promakamý!
To, co jsem už zkoušela, bylo rozhodně lepší, přehlednějiší a profesionálnějíší nez blog.cz.
cau

5 Iw o(^__^)o Iw o(^__^)o | Web | 12. ledna 2010 v 16:11 | Reagovat

Aha :D Chápem :D
Jednoducho Sportbar :D

6 Simia Simia | Web | 13. ledna 2010 v 11:27 | Reagovat

Vypadá to moc zajímavě:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama