*1. Strážkyně*

8. prosince 2009 v 19:41 | LuciQ |  >>Strážci<<
Nevím jestli jste si všimli, nebo ne xD je tu nová povídka..to je taková ta 1, ale jelikož 2. kapitolu ještě nemám dopsanou, tak to bude trvat dlouho, páč do toho píšu ještě tu druhou a pak Dawson City XD..ale pokusim se to nějak stíhat, na co kdy budu mít chuť a využiji volných hodin ve škole..x) Cč.

Dnes je 1.den nového školního roku. Žáci 6. tříd pobíhají po škole a hledají své nové třídy.
"Carol!" zavolal někdo.
"Ahoj Davide," usmála se na něj. Jemu to však očividně nestačilo a tak ji objal kolem pasu a přitáhl k sobě.
"Ahoj! Nevidíme se 2 měsíce a ty se na mě při pozdravu jen usměješ? Ts! Seš zlá, víš to?"
"Jo, ale jenom na tebe," ušklíbne se a vymaní se mu z obětí.
"A co jsem ti provedl?"
"Skoro nic, jen se na mě všechny holky na škole dívají s vražedným výrazem," nemile
se usmála.
"Promiň. Ale já za to nemůžu, že jsem tak krásný a chytrý."
"Hele, zas tak moc si toho o sobě nemysli."
No je pravda, že když jsem Davida uviděla, tak se
na tváři rozlil úsměv, ale to ne proto,že bych ho měla ráda nebo nějak tak! - i když David je fakt kus, ani se nedivím, že po něm ostatní holky letí, ale jenom vzhledově. Jinak je to pěkný blbec- , ale David je zkrátka člověk, s kterým se nikdy nenudím a vždy mi vrátí dobrou náladu.
"Tím chceš říct, že se ti nelíbím? Jako, že nejsem hezkej?"
"No, tak doslova jsem to nemyslela, ale-,"nestačila ani doříct větu a opět se ocitla v jeho objetí.
"Takže se ti líbím!"
"To jsem neřekla," protestovala. Naštěstí pro Carol zazvonilo a David ji pustil.
"Počkám na tebe v šatně," zavolal za ní těsně před tím, než zmizela na schodech.
Hodinu uvítal jejich třídní učitel, který se jako vždy pokoušel o nějaké vtípky. A dařili se mu. Třída se pořád smála. A představil novou žákyni. Carol se na ni mile usmála a do konce hodiny poslouchala učitele.
Jakmile zazvonil zvonek, všechny děti se hrnuli do šaten.
"Ahoj, já jsem Carol," představila se jí a podala jí ruku.
"Já Laila. Těší mě," ruku přijala a též se na Carol usmála.
"Carol!"
"Jé, čau Lione."
"Ahoj. Vidím, že si se s Lailou už seznámila."
"Ty ji znáš?"
"Jo, když jsem byla malý, hráli jsme si."
"Aha," Carol se usmála.
"A jak ses měla o prázdninách?" zeptal se během cesty ze schodů.
"Ale jo. Ale někdy byla nuda. To je nevýhoda jedináčků," pokrčila rameny. "Lailo, co tě přivedlo k nám na školu?"
"Já ani nevím, to rodiče se rozhodli, že se sem přestěhujeme a tak mě přihlásili do nejbližší školy od domu."
"Aha. A líbí se ti tady alespoň trochu?"
"Ano. Mnohem víc než v centru města."
Carol se usmála. "Tak to jsem ráda," podívala se do šaten, kde na ni mával David. "Promiňte, musím jít. Někdo na mě čeká," usmála se.
"David?" byla to spíče řečnická otázka. Carol přikývla, zamávala jim a běžela k Davidovi.
"No konečně! Kde jsi byla?"
Ježišmarja, tak si neměl čekat. Já tě o to taky neprosila," klidnila ho.
David přikývl. "Jo, promiň. Vždyť víš jaký jsem nervák."
"To vím," přikývla a zasmála se.
"Kdo to byl?" zeptal se na novou dívku v jejich třídě.
"Laila, je u nás nová. Jako malá, vyrůstala s Lionem."
"Aha," kývl.
"Proč?"
"Jen tak," usmál se. Cítil jsem to. Vím, že je to ona. Patří k nám. Ke mně a Carol. Ale kdo jsou ti ostatní? Stále nejsme kompletní.
"Mishell!" křikla Carol a rozeběhla se naproti své starší kamarádce ze střední.
"Ahoj Carol! Mě se tak stýskalo! Jak se máš?"
"To mě taky," usmála se," a dobře. A jak se máš ty? Co třída?"
"Super! Máme skvělý kolektiv," šťastně se usmála. Carol byla ráda, že její kamarádka září štěstím. "A nového žáka, který se přestěhoval."
"Vážně? A jak se jmenuje?" zeptala se s úsměvem na rtech. Před ní se objevil celkem pohledný kluk.
"Ahoj, já jsem Eric," mile se na ni usmál. Carol se na něj zadívala.
"Já jsem Carol," vydala ze sebe po chvíli a úsměv mu oplatila. Takže u nich je také někdo nový? No super! Tenhle rok bude opravdu báječný, pro sebe se usmála. Ucítila za sebou něčí dech. Aha, David, uchechtla se.
"Davide, tohle je Eric, nový spolužák Mishell. Ericu, ráda tě poznávám a tohle je David, chodí do 9. třídy," představila je. Oba dva si potřásli rukama.
"Tak my musíme, chci Ericovi ukázat naše městečko," začala Mishell. Carol s Davidem se na sebe podívali a pomalu se začali klidit.
"Tak ahoj," rozloučili se pokračovali svou vlastní cestou.
Cestou na zastávku se bavili o střední. Oba dva chtěli jít na právnickou nebo podobnou. David doprovodil Carol až před dům.
"Ve 3 tě vyzvednu."
"Dobře," kývla a rozloučila se s ním. Doma hodila tašku do kouta, umyla láhev a připravovala se na 1. hodinu. Jakmile dokončila svou přípravu na příští den, David zazvonil. Carol se pro sebe usmála. Vždy byl přesný. Uklidila tašku do skříně, odpověděla Davidovi a vyšla mu naproti.
"Vždy jsi přesný," usmála se na něj.
"To víš."
"Jdeme?"
"Jo," přikývl a vydali se na autobusovou zastávku. Od ní jeli až na náměstí a pak pokračovali pěšky do hudební školy.
Cestou se Carol cítila zvláštně. Jako kdyby se každou chvíli mělo něco stát. Očekávala to. Jako by se měla znovuzrodit. Rozpadnout na milion kousíčků a pak se zade spojit. Čekala, že ten zmatek v její hlavě zmizí a nahradí jej nový, čistý, vyjasněný. Ovšem to ji jen tak připadalo. Ale nemusela dlouho čekat, zanedlouho se zastavila. Nebyla schopná žádného pohybu. "Co to," nedořekla ani věty a spadla na zem. Najednou z ní vyzařovala světlo. Čistě světlo. Carol se tak uvolnila, všechny její pocity nahradili jiné. No, ne jiné, stejné, ale lépe vyjasněné. Věděla co znamenají, měla ve své hlavě jasno. Celý svět byl barevnější. Najednou před sebou uviděla přívěšek. Byl to takový malý andělíček. Ale velmi krásný. Vzala ho do ruky a ta zář co slábla, opět zesílila. Koutkem oka se podívala na Davida. Usmíval se. Nechápala proč. Nevěděla. Nerozuměla tomu. David k ní přiběhl.
"Neboj se. Všechno bude v pořádku. Jen se v tobě právě probouzí tvé schopnosti."
"S-schopnosti?"
"Ano," přikývl. "Jsi strážce. Strážce, který má chránit lidi, před zlými věcmi. Před zlými bytostmi."
Carol vůbec nevěděla o čem to mluví. Přívěšek, který pomalu přestal svítit si zahákla mezi klíče a strčila do kapsy.
"Strážce?"
"Ano. Ochránce. Víš, je několik zlých osob, kteří se snaží škodit lidem. A ty….my je máme před nimi chránit. Chránit lidi. Ale nejen my 2. Měli by se objevit i další a to co nejdříve. Zlo se začíná objevovat," pro sebe se zamračil.
Caro, ho pohladila po tváři. "Nemrač se, nesluší ti to."
David mírně zčervenal.
"Měli bychom jít, nebo příjdeme pozdě."
David jen přikývl, vzal Carol do náruče a nesl jí do budovy školy umění. Vyšlapal schody a pokračoval až na konec chodby, kde zahnul do levých dveří.
"Dobrý den," pozdravili a David položil Carol na její nohy.
"Á, ahoj děti. Jak se máte? Jsem ráda, že jste tu. Jelikož už budete patřit do starší skupiny a budete v duetu a sólu, budete mít jiný rozvrh. Tady, vemte si to," podávala jim papírky, které si oba dva vzali. "Jak vidíte, mám tu mladší nové členy."
"Dobře, děkujeme. Mějte se paní Saendericková a děkujeme," pronesla Carol a rozloučila se společně s Davidem.
"Sólo? Duet? Jako my dva? Tak to bude něco," zasmála se.
"Hm, bude legrace. Budeme mít celou učebnu pro sebe," přidal se ke smíchu.
" A sólo hodiny máme také spolu. Hm, ona je na nás dva asi hodně zvyklá," kývala hlavou. David se k ní přidal.
"Cože? Návštěva společnosti NegoX?! To je přeci ta slavná agentura, pod kterou je hodně slavných zpěváků, zpěvaček a skupin!"vyhrkla.
"Jo," přikývl.
"A co tu budou dělat?"
David pokrčil rameny. "Asi vybírat nové členy," napadlo ho.
"Nové členy? U nás?" pochybovala. David se na ni podíval.
"Víš jak máš krásný hlas? Slyšela ses vůbec někdy?"
Carol se na něj podívala a mírně zčervenala. "No, pokud mi sluch dobře slouží tak ano."
"Ale to není ono, když se slyšíš sama od sebe. Ale ty máš opravdu nádherný hlas a krásně zpíváš."
"Díky," usmála se.
"Říkám jen pravdu," úsměv jí oplatil.
Carol se na něj podívala. "Jsi skvělej kluk," řekla mu. David se na ní podíval.
"Jo, já vím," řekl sebejistě. Carol vzdychla.
"Ty idiote. Jak může mít někdo 2 osobnosti?" zeptala se spíše pro sebe.
"Ty znáš někoho kdo má dvě osobnosti?"
"Očividně ano."
"Vážně? A koho?"
"Stojí vedle mě."
David se začne rozhlížet kolem sebe. Carol zakoulí očima.
"Myslím tím tebe, blbečku," koutky úst jí trochu cukají.
"Já?"
"Jo, ty!První osoba je vnímavá, rozumná, skvělá a chápavá, kdežto ta druhá je tupá, nechápavá a vychloubavá. I když neříkám, že ta druhá mi úplně vadí to ne, ale někdy se ta druhá osoba prostě nehodí. Ale s tím nic nenadělám. Ty jsi prostě ty!"
David se na ni zamyšleně díval.
"A co se ti na té druhé osobě líbí?" zeptal se po chvíli. Carol se na něj zadívala.
"Je tak veselá a nikdy s ní není nuda. Nikdy nepokazí srandu, je pro všechny blbosti a dokáže mi zvednout dobrou náladu," odpoví mu.
"A co se ti na mí nelíbí?"
"To už jsem říkala, ale někdy pokazí situace kam se sebejistý úsměv nehodí."
David se usmál. "Ta druhá osoba je vlastně…..pomocí ní se dostávám ze situací, ze kterých nevím jak ven," nejistě se usmál.
"Hm. Ale každopádně mám ráda obě," opět se usmála. David ji vzal za ruku. Carol se na něj podívala, ale odpovědí jí byl jen usměv. Sklopila hlavu a stiskla jeho ruku ještě víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama