**Děkuji**

17. října 2009 v 21:26 | LuciQ |  >>Jednorázovky<<
Tohle je poslední(zatím) jednorázovka, co jsem napsala x).

........................................................................................................................................................
Sedím….ležím sama na své posteli, zavřená. Zavřená od okolního světa. Jediné co slyším, je tichá, smutná hudba. Slzy mi stékají po tváři. Jedna. Druhá. Třetí.
Stále se mi objevuje jeho obličej. Nemohu ho dostat z hlavy, prostě….prostě to nejde.
Přede mnou leží deník. Deník, celý popsaný. Ani jedna stránka, žádný koutek, linka, nic není nepopsaného. Na žádné stránce, žádném odstavci, nechybí jméno Hiroshi- kun. Hiroshi-kun. Jméno…..jméno kluka……kluka, do kterého jsem se zamilovala. Byl to první kluk. A stále je. Nemohu na něj zapomenout. Nemohu.
Ležím doma, ve své posteli a předstírám, že jsem nemocná. Nechci se vrátit do té školy. Do té školy, kde vše začalo. Alespoň ne teď. Dnes. Ani zítra.
Jednoho dne jsem stála na chodbě a dívala se po žácích. Hledala jsem jen jednoho jediného. Hiroshi-kuna. Chtěla jsem mu říci o svých citech.

Když jsem ho zahlédla s jeho partičkou, rozjasnil se mi obličej. Pomalým krokem jsem se k němu blížila.
V duchu jsem si stále opakovala co mu řeknu. Jak mu to řeknu. Znala jsem to zpaměti. I kdyby mě někdo probudil v noci, řekla bych mu to bez jediné maličké chyby.
Byla jsem skoro u něj. Byla jsem mu na dotek.
"Hiroshi-kune," řekla jsem tehdy tichým hláskem, ale i tak mě slyšel. Podíval se na mě svým pohledem. Byl tak…..ledový.
"Nedolejzej."
"Ale"
"Něčemu jsi nerozuměla? Nemám zájem tak odprejskni,"řekl chladným hlasem. Jen tak jsem tam stála a neodhodlala ani na slovo. Pořád naproti mně stál, tentokrát ne s chladným výrazem, ale ani soucitným Spíše…pobaveným.
Teprve teď jsem si uvědomila, co je vlastně zač. Není to ten nejbáječnější kluk, co se o něm říká. Jak je milý na holky. Nebyla to vůbec pravda.
Proto jsem řekla jen: "Děkuji," a odešla pryč. Ten den jsem chodila jak tělo bez duše. No ne jen tento den. Bylo jich víc. Celý týden. Vyhýbala jsem jeho třídě, kamarádům a hlavně jemu samotnému.
Jednou jsem musela jít k nim do třídy, pro mapu, kterou si půjčujeme. Měla jsem zrovna službu. Modlila jsem se, aby byli pryč, ale bohužel nebyli. Proto jsem zaklepala a vešla do třídy se sklopeným zrakem. I když jsem neviděla, slyšela jsem jak si všichni začali něco šuškat. Bylo to tak nepříjemné. Věděla jsem. Že to nebyly žádné příjemné a hezké věci.
"Dobrý den, pane profesore. Jdu si pro mapu na zeměpis," oznámila jsem a rychle došla na konec třídy pro mapu. Hiroshi- kun seděl u skříní, kde ta mapa byla. Modlila jsem se, aby se mi nic nestalo, ale zase na nic. Mapa mi spadla.
Viděla jsem jak se Hiroshi-kun zvedá a blíží se ke mně. Dřepl si a mapu mi podal. Při tom se mi podíval do očí. Byly tak…krásné…a zdálo se mi to nebo se na mě opravdu…usmíval. Pýchlo mě u srdce.
"Děkuji," vypustila jsem ze sebe a rychlým krokem opustila třídu.
O další přestávce jsem si šla koupit svačinu a pití do automatu, který byl v 1. patře. Jako obvykle jsem na sobě cítila něčí pohled. Cítila jsem ho celou dobu od toho kdy mě tak odbil. Ty oči patřili jemu.
"Hiroshi-kun," zašeptala jsem a podívala se mu do očí. Tentokrát se tvářil…..bolestně. Jako by mi říkal, že ho to všechno mrzí. Stále na mě upíral ten pohled. Nevydržel jsem to….rozeběhla jsem se pryč. Pryč z této školy.
A teď jsem tady. Doma.
Přede mnou leží stále ten deník. Pomalu po něm natahuji ruku. Už…už se ho dotýkám. Vzala jsem ho do ruky a otevřela. Jako první jsem uviděla Hiroshi-kun. Slzy mi stále stékaly po tváři. Vše mi teď bylo jedno. Vzala jsem do ruky jednu stránku a….trhla. Slzy padaly na zem ve větším počtu. Nic jsem kolem sebe nevnímala, neslyšela. Ani ten povyk venku. Jak si děti hrají a jsou veselý. Slyšela jsem jen zvuk stránek. Vytržených, roztrhaných stránek. Trh. Trh….do toho přibyly mé vzlyky.
Na dlani mi ležely malé kousíčky papírů. Vstala jsem z postele a….rozmáchla se. Jako by se zastavil čas. Všechno šlo najednou o tolik pomaleji. Dívala jsem se, jak kousíčky těch papírků létají okolo mě a pak….pak bezvládně dopadají na zem.
Lehla jsem si zpátky do postele a už jen brečela. Celý týden jsem strávila v posteli a předstírala nemoc. Vlastně jsem nemocná opravdu byla. Měla jsem teplotu a často se mi dělalo špatně. Ovšem za týden jsem byla zdravá a to poznala i moje mamka a tak, i když jsem se jí snažila přemlouvat, jsem musela do školy. Netěšila jsem se tam. Ne jenom kvůli Hiroshi-kunovi, ale i kvůli samotnému učení. Nebyla jsem tam týden a učitelé se tam s námi moc nemazlí. Takže hádám, že toho budu mít na doučování hodně.
Až ve škole, po tom dlouhém týdnu samoty, jsem si uvědomila, kolik mám přátel. Opravdových přátel. Nebyla jich zrovna málo. Byla jsem tak hloupá. Nedovolila jsem jim ani, aby mi pomohli. Utěšili. Opravdu jsem byla hloupá. Hned mi zlepšili náladu. Avšak celý den jsem na sobě cítila ten pohled.
Domů jsem jela sama. Chtěla jsem tam být co nejdřív a tak jsem jela prvním autobusem, který jsem zahlédla. Naštěstí jsem chytla ten, co mi jel před dům. Nastoupila jsem a sedla si na volné místo.
Když jsem vystoupila, všimla jsem si kolik dětí je na hřišti. Bylo jich opravdu hodně a byly tak…štastní. Smály se, hrály si, povídaly. Vzala jsem to zkratkou přes hřiště a cestou hledala klíče. Až u vchodu jsem došla k tomu, že je mám v batohu. V nejmenší kapse jsem nahmatala klíče a vyndala je. Klíč od vchodu jsem našla celkem rychle. Už jsem chtěla odemknout, když mě někdo chytil za ruku a otočil k sobě.
Dávala jsem se mu do očí. Byly tak krásné. Najednou jsem se ocitla v jeho obětí.
"Promiň mi to. Moc se omlouvám. Byl jsem takový hlupák. Doufám, že mi odpustíš, protože," odmlčel se, "protože tě miluju."
Ani mě nepustil ke slovu. Objal mě ještě pevněji a políbil. Byla to jako celá věčnost. Opět jsem se zmohla jen na pouhé: "Děkuji."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama